Také si myslíte, že kecám?
19/02/2012
Někomu by se mohlo zdát, obzvláště těm mladším, kterým by se dalo říkat „děti sametové revoluce“, že jsem se opozdil ve vývoji a kecám. ...
Pravda, na svět jsem přišel v době, kdy naši vojáci hrdinně bojovali na frontě u Zborova a nedlouho nato nás naši Němečtí sousedé připravili o svobodu a začlenili jako protektorát Böhmen und Mähren do soustrojí 3. říše.
Náš dům, pokud se tomu malému stavení na samotě daleko za městem tak vůbec dá říkat, stál obklopen lány polí a vojáky Wehrmachtu, kteří v naší těsné blízkosti vybudovali rozsáhlá palebná postavení k protiletadlové obraně města. Živili jsme se zemědělstvím a dlužno říci, že jsme i přes všeobecný nedostatek potravin přežívali období protektorátu nikoli v nadbytku, ale na rozdíl od našich dětských kamarádů z města jsme přece jen měli co dát na stůl. S odstupem času jsem si uvědomil, že máme-li úrodná pole a poctivě na nich pracujeme, neměla by nás zaskočit situace, kdy bez cizí pomoci bychom neměli co dát do úst.
Válka skončila a pro nás mladé „trempíky“ nastaly krásné časy, když jsme s kamarády vandrovali ať už pěšky, nebo na kolech po naší krásné vlasti, když na polích zlátla pšenice a každý hospodář rád přivítal partu mladých „vandrovníků“, kteří za kousek dobrého domácího jídla byli ochotni přiložit ruku k dílu a pomoci při sklízení úrody. Kam oko dohlédlo, bylo v období letních prázdnin možno spatřit pečlivě obdělaná pole a na nich mnoho lidí v pilné práci.
Asi mám něco s očima, protože dnešní pohled na naše úrodná pole už není tak potěšující, jak tomu bývalo v dobách mého mládí. Lány zlátnoucího obilí vystřídaly nejen plodiny jiné, pro mé oko trochu méně vábné. Poměrně často jsou naše kdysi krásná a úrodná pole osazována nevzhlednými panely s fotovoltaickými články, které se v nekonečných plochách nastavují místo užitečných plodin zářícímu slunci. Pohled je to smutný a často až skličující a oko poutníka nepotěší.
Na tomto místě můžete namítnout, že časy se mění a že postaru se žít nedá. Jsem ochoten i připustit, že pokrok nejde zastavit. Měli bychom si však položit otázku, jaký je v tom smysl, když úrodná pole osazujeme jakýmisi panely pro výrobu elektrické energie, jejichž přínos do naší energetické soustavy je velmi diskutabilní, ne-li dokonce záporný, když vezmeme v úvahu, že zmíněná zařízení nejsou recyklovatelná a za jejich likvidaci nenese nikdo žádnou odpovědnost. Naši prapředkové, ba i naši předkové byli odedávna dobrými hospodáři a převážně zemědělci. Právě oni kdysi v dávné minulosti putovali Evropou a hledali vhodné území pro jejich zažitý způsob obživy a jak i sama pověst o praotci Čechovi vypráví, našli jej právě tady, v samotném srdci Evropy.
Zatímco si myslíme, že jsme určeni k tomu, abychom změnili historii, stali jsme se díky rozmachu obchodních řetězců konzumenty potravinářského zboží převážně z dovozu, velmi často pochybné kvality a jak kdysi chutnalo třeba jen obyčejné naše máslo, to už nevíme ani my dříve narození. Proč mi přišlo na mysl zrovinka máslo?
Rád vysvětlím, protože právě na ty doby, které si mladí lidé nemohou pamatovat, jsem si nedávno zavzpomínal při žertovné písni postarších písničkářů, kterou oni sami nazvali „INDULONA“ a při níž jsem se od srdce zasmál, i když mi při vzpomínce na čerstvý domácí chléb s máslem bylo spíš trochu smutno.
TOŽ NASHLEDANOU V LEPŠÍCH ČASECH!
Váš Milan Remeš (autor je předseda
Pravda, na svět jsem přišel v době, kdy naši vojáci hrdinně bojovali na frontě u Zborova a nedlouho nato nás naši Němečtí sousedé připravili o svobodu a začlenili jako protektorát Böhmen und Mähren do soustrojí 3. říše.
Náš dům, pokud se tomu malému stavení na samotě daleko za městem tak vůbec dá říkat, stál obklopen lány polí a vojáky Wehrmachtu, kteří v naší těsné blízkosti vybudovali rozsáhlá palebná postavení k protiletadlové obraně města. Živili jsme se zemědělstvím a dlužno říci, že jsme i přes všeobecný nedostatek potravin přežívali období protektorátu nikoli v nadbytku, ale na rozdíl od našich dětských kamarádů z města jsme přece jen měli co dát na stůl. S odstupem času jsem si uvědomil, že máme-li úrodná pole a poctivě na nich pracujeme, neměla by nás zaskočit situace, kdy bez cizí pomoci bychom neměli co dát do úst.
Válka skončila a pro nás mladé „trempíky“ nastaly krásné časy, když jsme s kamarády vandrovali ať už pěšky, nebo na kolech po naší krásné vlasti, když na polích zlátla pšenice a každý hospodář rád přivítal partu mladých „vandrovníků“, kteří za kousek dobrého domácího jídla byli ochotni přiložit ruku k dílu a pomoci při sklízení úrody. Kam oko dohlédlo, bylo v období letních prázdnin možno spatřit pečlivě obdělaná pole a na nich mnoho lidí v pilné práci.
Asi mám něco s očima, protože dnešní pohled na naše úrodná pole už není tak potěšující, jak tomu bývalo v dobách mého mládí. Lány zlátnoucího obilí vystřídaly nejen plodiny jiné, pro mé oko trochu méně vábné. Poměrně často jsou naše kdysi krásná a úrodná pole osazována nevzhlednými panely s fotovoltaickými články, které se v nekonečných plochách nastavují místo užitečných plodin zářícímu slunci. Pohled je to smutný a často až skličující a oko poutníka nepotěší.
Na tomto místě můžete namítnout, že časy se mění a že postaru se žít nedá. Jsem ochoten i připustit, že pokrok nejde zastavit. Měli bychom si však položit otázku, jaký je v tom smysl, když úrodná pole osazujeme jakýmisi panely pro výrobu elektrické energie, jejichž přínos do naší energetické soustavy je velmi diskutabilní, ne-li dokonce záporný, když vezmeme v úvahu, že zmíněná zařízení nejsou recyklovatelná a za jejich likvidaci nenese nikdo žádnou odpovědnost. Naši prapředkové, ba i naši předkové byli odedávna dobrými hospodáři a převážně zemědělci. Právě oni kdysi v dávné minulosti putovali Evropou a hledali vhodné území pro jejich zažitý způsob obživy a jak i sama pověst o praotci Čechovi vypráví, našli jej právě tady, v samotném srdci Evropy.
Zatímco si myslíme, že jsme určeni k tomu, abychom změnili historii, stali jsme se díky rozmachu obchodních řetězců konzumenty potravinářského zboží převážně z dovozu, velmi často pochybné kvality a jak kdysi chutnalo třeba jen obyčejné naše máslo, to už nevíme ani my dříve narození. Proč mi přišlo na mysl zrovinka máslo?
Rád vysvětlím, protože právě na ty doby, které si mladí lidé nemohou pamatovat, jsem si nedávno zavzpomínal při žertovné písni postarších písničkářů, kterou oni sami nazvali „INDULONA“ a při níž jsem se od srdce zasmál, i když mi při vzpomínce na čerstvý domácí chléb s máslem bylo spíš trochu smutno.
TOŽ NASHLEDANOU V LEPŠÍCH ČASECH!
Váš Milan Remeš (autor je předseda MO Chropyně)
MO Chropyně)
Pravda, na svět jsem přišel v době, kdy naši vojáci hrdinně bojovali na frontě u Zborova a nedlouho nato nás naši Němečtí sousedé připravili o svobodu a začlenili jako protektorát Böhmen und Mähren do soustrojí 3. říše.
Náš dům, pokud se tomu malému stavení na samotě daleko za městem tak vůbec dá říkat, stál obklopen lány polí a vojáky Wehrmachtu, kteří v naší těsné blízkosti vybudovali rozsáhlá palebná postavení k protiletadlové obraně města. Živili jsme se zemědělstvím a dlužno říci, že jsme i přes všeobecný nedostatek potravin přežívali období protektorátu nikoli v nadbytku, ale na rozdíl od našich dětských kamarádů z města jsme přece jen měli co dát na stůl. S odstupem času jsem si uvědomil, že máme-li úrodná pole a poctivě na nich pracujeme, neměla by nás zaskočit situace, kdy bez cizí pomoci bychom neměli co dát do úst.
Válka skončila a pro nás mladé „trempíky“ nastaly krásné časy, když jsme s kamarády vandrovali ať už pěšky, nebo na kolech po naší krásné vlasti, když na polích zlátla pšenice a každý hospodář rád přivítal partu mladých „vandrovníků“, kteří za kousek dobrého domácího jídla byli ochotni přiložit ruku k dílu a pomoci při sklízení úrody. Kam oko dohlédlo, bylo v období letních prázdnin možno spatřit pečlivě obdělaná pole a na nich mnoho lidí v pilné práci.
Asi mám něco s očima, protože dnešní pohled na naše úrodná pole už není tak potěšující, jak tomu bývalo v dobách mého mládí. Lány zlátnoucího obilí vystřídaly nejen plodiny jiné, pro mé oko trochu méně vábné. Poměrně často jsou naše kdysi krásná a úrodná pole osazována nevzhlednými panely s fotovoltaickými články, které se v nekonečných plochách nastavují místo užitečných plodin zářícímu slunci. Pohled je to smutný a často až skličující a oko poutníka nepotěší.
Na tomto místě můžete namítnout, že časy se mění a že postaru se žít nedá. Jsem ochoten i připustit, že pokrok nejde zastavit. Měli bychom si však položit otázku, jaký je v tom smysl, když úrodná pole osazujeme jakýmisi panely pro výrobu elektrické energie, jejichž přínos do naší energetické soustavy je velmi diskutabilní, ne-li dokonce záporný, když vezmeme v úvahu, že zmíněná zařízení nejsou recyklovatelná a za jejich likvidaci nenese nikdo žádnou odpovědnost. Naši prapředkové, ba i naši předkové byli odedávna dobrými hospodáři a převážně zemědělci. Právě oni kdysi v dávné minulosti putovali Evropou a hledali vhodné území pro jejich zažitý způsob obživy a jak i sama pověst o praotci Čechovi vypráví, našli jej právě tady, v samotném srdci Evropy.
Zatímco si myslíme, že jsme určeni k tomu, abychom změnili historii, stali jsme se díky rozmachu obchodních řetězců konzumenty potravinářského zboží převážně z dovozu, velmi často pochybné kvality a jak kdysi chutnalo třeba jen obyčejné naše máslo, to už nevíme ani my dříve narození. Proč mi přišlo na mysl zrovinka máslo?
Rád vysvětlím, protože právě na ty doby, které si mladí lidé nemohou pamatovat, jsem si nedávno zavzpomínal při žertovné písni postarších písničkářů, kterou oni sami nazvali „INDULONA“ a při níž jsem se od srdce zasmál, i když mi při vzpomínce na čerstvý domácí chléb s máslem bylo spíš trochu smutno.
TOŽ NASHLEDANOU V LEPŠÍCH ČASECH!
Váš Milan Remeš (autor je předseda MO Chropyně)
